Daník je už několik týdnů fascinován podmořským světem.
Odkojen příběhem Nema a žraloka Lennyho si sám se sebou a několika gumovými rybkami vyhraje doslova hodiny.
Dneska ho vzal M. do kina, na Sammyho dobrodružství 2.

Radost?? Nikoliv, Extáze!!!!! Ač nejmladší divák z celého kina, vykřikoval do tmy názvy všech zvířat…želviček, delfína, medúz, kladivouna, rejnoka.

Před vykázáním z kina je zachránil pytlík gumových medvídků.


Danda dodržel svůj osobitý „NE-přístup“ i přes svátky.

Nechci dárky! Nechci stromek! Nechci ježíška!

Obzvlášť u babiček, tam se hned vrhnul na cukroví na stole a ke stromku s dárečkama se odmítal přiblížit. Něco mezi šmoulou mrzoutem a grinchem.
Tak aspoň doma se ke konci trochu odvázal (i když jeho vysněné trio: bombón-nanuk-kakao pod stromkem nenašel).


Kde se v tý malý bytosti bere tolik energie vzdorovat mi od rozbřesku do soumraku?
Začínala jsem se radovat, že už je s ním nějaká domluva, že párkrát odvětil „dobže“ a šel udělat, o co jsem ho požádala.
A ouha, je tu další vlna vzdoru, nová a ještě „lepší“!
Pokus o začátky samostatného oblíkání a svlékání totálně sabotuje, čištění zubů je opět jedna velká Kobra 11 (jejich revírem je úniková cesta z koupelny, jejich tempo je vražedné), oblíknutí na ven: po deseti minutách kopanců, vyvlíkání a vyřvávání „neci ven!“ jsem zpocená až na prde-i.
Nezmiňuju návrat k občas počůraným slipům, anarchii ve spaní po obědě a omezenost jídelníčku na adventní kalendář a jahodové jogurty. Na oslovení okolím reaguje buď slovem blééé nebo rovnou ránou rukou do prostoru. Ve středu jsem byla mrknout na kolegyňky v práci a můj drahý syn si tam doslova kopnul do mojí paní ředitelky (snad se budu mít kam vrátit!)!
Jako uklidněte mě, že tohle někdy pomine! Protože jestli tenhle stav bez tíže plynule přejde do puberty, tak se brzy rozložím na molekuly! Dojíždím tu ten včerejší „lauřin“ šampus a přemýšlím, kde udělali soudruzi z ndr chybu…