Mně je tak blbě, že nemám ani tužku.
Sedla na mě asi chřipka a bolí mě i vlasy.
Dneska to ještě ustojím (uležím), M. je doma, lítá jak baba na holi a cítí se býti ředitelem zeměkoule, když mu teď plně patří péče o domácnost a ratolesti.
Moc dobře ví, že zítra si případně v práci oddechne.
A Danda mi definitivně urval zbytek mezerníku na noťasu, no co, takovámálopoužívanáklávesa…


A je to tu, Lála se už opravdu pronese!

Ráno jsem si při jejím zvedání zablokla záda okolo levý lopatky a nemůžu nic, ani kejchnout!
Zrušila jsem program „sedím na hřišti a čekám, až děti vyrostou“, ležím u Dáni na koberci a jsem ráda, že jsem. Děti to pojaly jako celodenní rozchod, Daník právě maluje na čelo postele speciální ornament, Lále jezdí ve vlasech mašinka Tomáš a v nosní dírce má zbytek jahodový přesnídávky.

Až přijde večer M. z práce, najde mě tu pod vrstvou křupek, zlámaných pastelek a vlhčených ubrousků. No nic, cca za hodinu se mi bude chtít čůrat, jdu se pomalu zvedat…



Po dnešní scéně u bati, která vyplašila i holuby na městský věži, asi budu vyhledávat jen obchody baby-friendly (čili budu nakupovat jen přes net.)!
Když jsem byla svobodná a bezdětná, kroutila jsem intenzivně (snad i nahlas) hlavou nad scénami těch „spratků“, které si nedokážou rodiče zpacifikovat.
Tímto se z hloubi myokardu omlouvám všem dotyčným a svůj hřbet klaním až k zemi, chápu Vás.
Já ho mám taky, malýho dacana, bojovníka za lidský práva!!


Období vzdoru v plný palbě!

Vždycky, když si myslím, že už to horší být nemůže, tak mi Danda zas protře zrak!
Ne je Jo! Ano je Ne!
Nebude snídat, nechce se mu obědvat, nechce ven, nechce venku chodit, nechce se koupat, nechce obejmout.
Radost má pouze v případě, když mu pustím bednu a k tomu připravím hrnek kakaa.
Je to tak nesmírně těžký být dvouletým klukem…